Začalo a končilo to pohledem do očí.
Byl říjen 2022. Při závěrečném rituálu víkendového workshopu mě překvapil neznámý, intenzivní, nutkavý pocit. Zaznívají poslední slova a ta moje jsou: „nevím proč, ale silně cítím, že mám říct, že pojedu na CESTU a mám se Ti přitom, Štěpáne, podívat do očí“. To jsem ještě netušila, co Štěpán dělá… čtyři měsíce nato se loučím s partnerem, rodinou, přáteli, vypínám mobilní telefon, sundávám hodinky a odlétáme směr Bangkok, na celých 21 dní.
Co se mi honí hlavou, když odlétám?
Přeji si, aby mi Thajsko ukázalo, jak pustit kontrolu, jak přijmout smrtelnost, jak chutná plynutí, jak být jemná a přitom silná, otevřená, intuitivní a sebevědomá. A protože se přání plní, dostane se mi všeho měrou vrchovatou, a ještě pár bonusů navíc ????.
Klíčová pro úspěch naší expedice byla příprava. To jsem si uvědomila až při cestě. Hodilo se mi, že znám techniky na zpracování strachu, že jsem si spoustu svých strachů před cestou cíleně zvědomovala, a že jsem prošla „přípravkou“ v Nečtinách. To byla jedna lekce za druhou. Ověřila jsem si, jak se umím přizpůsobit novým podmínkám, jak důvěřuji sobě i jiným, jak si umím říct o pomoc, jak (ne)komunikuji v náročných situacích…
Je duben 2023 a Thajsko mě vítá nápisem “1st STEP RELAX”, vlnou parna, potu, usměvavými a nápomocnými lidmi, všudypřítomnými psi, skútry, hlasitou přírodou. Žije se tu na ulicích, chodnících, tržištích, zastávkách, plážích. Všude možně, jen ne mezi čtyřmi stěnami. Myslím si, že slovo „otevřenost“ to vystihuje nejlépe.
Objevujeme ostrovy a moře kolem nich, nad hladinou i pod ní. Prozkoumáváme národní parky, jezera, džungli (i v noci), kláštery, buddhismus a mé nitro. Přitahuji přesně ty situace, které si potřebuji prožít, až nás to oba občas překvapí????. Jíme a spíme, kdy můžeme, protože „jeden nikdy neví“. Tolik dopravních prostředků a nočních přejezdů, jako během této cesty, jsem ještě nikdy nevystřídala. Mám pocit, že cestování je především o trpělivosti a o čekání. Zažívám přívaly energie, které mi v Čechách zůstávaly skryty. Učím se od místních jejich přístupu k životu.
Nejintenzivnější zážitky?
Pocit blaženosti u Bílého kláštera. Majestátní stavba zalitá sluncem, nikde ani živáčka, stovky zvonkoher, které rozeznívá vítr.
Panika u kláštera v horách. Nikde nikdo, jen psi. Já jich viděla padesát. Sbíhali se, vrčeli a já chtěla vzít nohy na ramena. Nebylo mi dopřáno. Měla jsem se u nich posadit a dýchat ????.
Zamilování se do svých plic po prvním dni potápěčského výcviku na otevřeném moři.
Poslední týden nacestujeme tisíce kilometrů, protože jsem chtěla vidět kláštery na severu země.
A pak končíme tam, kde jsme začali, tedy v Bangkoku.
Ve Vídni se loučíme tím, jak jsme začali, tedy pohledem do očí. Štěpán stojí na peróně, spínám ruce na thajský způsob a ukláním se. Vím, že mám v životě nového přítele.
A jak se cítím po návratu?
Jedním slovem šťastná. Tento článek píši měsíc po návratu a pocit štěstí ve mně stále přetrvává, i přestože se objevují náročné situace. Žiji teď s vědomím, že svět je bezpečné místo. Věřím sobě a znovu i svému tělu. Když vnímám tlak a stres, umím se zastavit. Trénuji denně na drobnostech. Umím být 9000 km od domova, a přesto být se svými blízkými. Oblíbila jsem si VELIKÉ nic. Při potápění jsem si pojmenovala svá čtyři životní pravidla – jsou mým majákem i severkou zároveň. VŠE tak nějak poskočilo tím správným směrem. Přestože byla cesta fyzicky i duševně náročná, byla zároveň nádherná a naplňující. Štěpán mi po celou dobu vytvářel bezpečný prostor a tím mi tento skok umožnil.
Občas dostanu otázku: Kolik to celé stálo? Na to odpovídám: Kolik stojí štěstí? Jela bys znovu? Rozhodně!
Děkuji Thajsku za přijetí, Štěpánovi za obdivuhodnou profesionalitu, „Himalájčanům“ a všem, které jsem na cestě potkala, že mi umožnili a pomáhali růst.
Jestli jste se dočetli až sem a zajímá vás víc, můžete prozkoumat můj blog.
Blog Žena v pohybu,
