PUTOVÁNÍ NAPŘÍČ INDIÍ A NEPÁLEM



Pavel Roubík



21.10.2019




Můj osobní příběh začal před 15 lety, když jsem se vrátil z luxusních hotelů plných přepychu, od příliš často snobských, namyšlených a podle mého názoru i omezených lidí, kteří přemýšleli pouze pro svůj prospěch. Od té doby jsem uvažoval o cestě, která mi umožní poznání jiné stránky života. Destinace, která mě napadla, byla Asie, a to Indie, Tibet a Nepál. Nakonec jsme z politických důvodů zvolili Indii a Nepál. Cestu jsem podnikl s kamarádem Ládísem a průvodcem Štěpánem. Našel jsem tu více, než jsem očekával. Síla poznání, že své návyky mohu zcela ovládnout svou myslí, byla taková, jakou jsem doposavad nezažil. Všechny prožitky jsou tu daleko silnější, než na co jsme zvyklí. Ať se jedná o pozorování života místních obyvatel, kteří se snaží sehnat potraviny pro sebe i ostatní ve vesnici. I v té nejzapadlejší vesničce žijí lidé, kteří mají touhu žít a zakládat rodiny. Jsou přesvědčeni, že po životě na zemi se budou mít na onom světě lépe, a jejich víra jim dodává sílu. Překrásné a monumentální himalájské pohoří je tak úchvatné, že při překonávání jednoho z tisíců sedel si člověk uvědomí, jak je na tomto světě malý. Teprve zde pozná, že hory ho dokáží úplně dostat na kolena, ale když chce, může jim alespoň zčásti porozumět. Nejkrásnější chvíle jsem ale prožil ve dvou kouzelných místních školách v „Malém Tibetu“. Chuť mladých školáků naučit se novému byla obdivuhodná. Každá škola byla jinak zaměřená. V jedné z nich se každé dva měsíce volila samospráva a její předseda. Školou nás provázel 13letý školák - předseda, který měl kompletní přehled o celém dění ve škole. Děti se tu učí nejen psát, počítat, číst, angličtinu, ale mimoto i jak zúrodnit půdu, na které si vypěstují své plodiny, které musejí uchovávat pro pozdější užití. Učí se, proč třídit odpad, jak využít sluneční energii, jak šetřit s vodou nebo obsluhovat různě složitá zařízení. To všechno děti přijímají s nevídaným nadšením, které bohužel u našich dětí postrádám. Oblast „Malého Tibetu“ pro mě byla opravdu nezapomenutelná. Zážitky z něj zanechaly v mém nitru mocné vzpomínky, které budou provázet mou mysl po celý zbytek života. Taktéž Váránasí a jeho všudypřítomná smrt na mě působila velmi emotivně. Váránasí je často místem posledního rozloučení se životem. Jsou zde na každém kroku zřetelné lidské osudy, trápení, bolest, nemoc a smrt. V uličkách potkáváš nemocné leprou, pokulhávající, kašlající, maso se rozpadající, ale často šťastné lidi proto, že mohou naposledy vydechnout zde v posvátném Varanásí. Být pohřben do svaté řeky Gangy je touhou každého poutníka. Je to velmi silně emočně působivé město. Na druhé straně cesta ve mně zanechala obrovské zklamání, jak se místní obyvatelé chovají k tamní přírodě. Všudypřítomné plasty tvoří jedno velké smetiště. Je to ekologická katastrofa, kterou si tamní obyvatelé vůbec neuvědomují. Ví, že odpad se má třídit, kam se má vyhazovat, ale bohužel se s tím nechtějí zaobírat. Pálení plastů a pneumatik je na denním pořádku. V krásné džungli se mezi tygry a slony válejí igelitky, plastové lahve, pantofle a kdejaké odpadky, to je pro mě nejhorší vzpomínka. Viděl jsem, jak někteří lidé ničí přírodu, ve které žijí, aniž by si to plně uvědomovali. Po mém příletu do naší vlasti jsem si uvědomil, že zdejší lidé k sobě sice nejsou tak upřímní a vstřícní, avšak táhnou za jeden provaz s přírodou a životním prostředím. Jsem opravdu rád, že jsem se narodil zrovna v srdci Evropy. Děkujeme našemu průvodci za vynikající organizaci cesty v této problematické a nespolehlivé části světa. Bohudík, ať přemýšlím, jak chci, není co vytknout. Takto skvělému průvodci můžeme jen poděkovat a popřát mu, ať ho na cestách provází hlavně zdraví a jeho víra. Štěpáne, díky! Pavel a Vláďa