JAK JSEM SE STAL OBĚTÍ TRAVELCOACHINGU

No Limits. Šablonovitější název našemu projektu už šlo jen těžko vymyslet. Na druhou stranu proč vymýšlet jiný, když tenhle seděl jak Země na krunýři vesmírné želvy. Protože vyjet s partou studentů do nejvyšších hor světa s vozíčkářem zkrátka překračuje všechny běžné limity. My jsme se do toho přesto pustili a i po několika letech to řadím k nejlepším věcem, které jsem ve svém životě prožil.

Projekt No Limits Himalaya 2016 vznikl na Masarykově gymnáziu v Plzni na konci roku 2015. V té době se zde totiž skupinka studentů snažila získat zlatou úroveň prestižní mezinárodní ceny DofE. Aby vám ji mohl jeden z členů britské královské rodiny jednou předat, musíte minimálně rok plnit několik činností. Minimálně hodinu týdně rozvíjet vybranou dovednost, další hodinu sportovat, stát se dobrovolníkem. A jednou z podmínek je také udělat dobrodružnou expedici v přírodě na čtyři dny, během nichž jsou studenti zcela samostatní. Nesmí si nic kupovat, plnit určené úkoly, všechno si musí nést s sebou. Těch podmínek je asi třicet, většinu z nich jsem už radši zapomněl.

Taková expedice by se dala v klidu udělat někde na Šumavě, ale to by nesměl být náš učitel Antonín Kolář trochu blázen. Postavil před nás mnohem větší výzvu. Vyrazíme na tři týdny do Himálaje, splníme si tam samostatnou expedici a zbylou dobu budeme cestovat společně. A aby to bylo ještě zajímavější, pojede s námi i nějaký nadšený vozíčkář. Ten se překvapivě našel, takže naše plány získaly ostřejší kontury. Jenomže k takové cestě potřebujete zkušeného průvodce. Někoho, kdo je schopný a zná danou oblast jako svoje pohorky. A toho jsme našli právě ve Štěpánovi.

Štěpán Pastula. Člověk, jehož příjmení přímo vybízí k použití v severské detektivce. Detektiv Påst Ula by jistě děsil gangstery od Nordkappu po Ladožské jezero. Musím se přiznat, že když jsem ho viděl poprvé, byl jsem mírně rozladěn. Byl totiž vyšší než já, což jsem vždycky těžce snášel. Během prvních pár minut mě však dokázal z rozladěnosti naladit na svou frekvenci. Vyzařoval z něj klid, rozvaha a… teď to zní, jako kdybych se do něj zamiloval. To se sice úplně nestalo, ale zkrátka jsem věděl, že jsme si vybrali dobrého průvodce.

A Štěpán to během celé naší himálajské cesty dokazoval. I když se vyskytla řada problémů, byl vždycky v klidu a dokázali jsme je spolu vyřešit. Hlavně nám však otevřel bránu do místní kultury. Vysvětloval nám její principy, seznamoval nás s ní. Večer jsme pak vždycky společně mluvili o prožitém dni, meditovali a zpívali. V té době jsem netušil, že se takovémuto přístupu k cestování říká právě travelcoaching, ale na tom koneckonců nesejde. Hlavní je, že jsem ty krásné stavby a hory kolem nejen viděl, ale poznal jsem i jejich duši. Od této cesty jsem se zařekl, že na cesty nebudu vyrážet s běžnou cestovkou. To, co mi totiž ukázal Štěpán za tři týdny, bych jinak neviděl ani za půl roku.

Jak si teď zpětně promítám naší cestu v hlavě, míhají se mi před očima desítky vzpomínek. Když jsme se o tomhle článku bavili se Štěpánem, říkal, že mám zkusit vybrat jednu nejsilnější. Já se toho ale alibisticky vzdávám, jednu konkrétní vybrat nedokážu. Vnímám cestu jako úžasný celek, ze kterého nelze nic oddělit. A ze kterého jsem si spoustu odnesl. Nové zážitky, myšlenky, životní pohled, dokonce i přítelkyni. Ano, cesty se Štěpánem jsou zkrátka všechno v jednom. Poznávací zájezd, duchovní seance, impulz či seznamka.

Komu bych doporučil vydat se na cestu se Štěpánem? Každému, kdo chce opravdu poznávat, ne jenom jezdit z místa na místo. Poznávat duch místa, kulturu, lidi, sám sebe. Takže pokud máte příležitost, určitě jeďte. Po tomhle článku sice Štěpán vypadá jak nějaký buddhistický mnich, ale až vám bude povídat svůj oblíbený vtip o jelenovi, poznáte, že je zkrátka úplně normální člověk. Akorát vás navíc dokáže provést labyrintem světa i srdce.