EXPEDICE NO LIMITS HIMALAYA

Ranní rozbřesk ozařuje vysoké vrcholy hor lemující rozlehlé údolí, slunce rozpouští poslední zbytky sněhu. Nad mizejícím soumrakem a probouzejícím se Lehem zpívají své modlitby pestrobarevné budhistické praporky. Vzduchem se nese vůně pálených obětních tyčinek, spalovaných při brzkých ranních pujách v klášterech i v rodinách místních obyvatel. Je 11. 8. ráno a na letišti právě přistála skupina No limits Himalaya, tvořená 9-ti studenty, vozíčkářem Honzou Krauskopfem a několika dalšími členy podpůrného týmu. Celkem se nás zde sešlo 15 dobrodruhů s cílem posunout limity nejednoho z nás. K tomuto účelu jsme vybrali jedno z nejmagičtějších a zároveň pro život nejobtížnějších míst, Himálaj. V příštích několika týdnech nás čeká společné překonávání, jak nástrah vysokohorské turistiky, tak omezení našich vlastních fyzických i psychických. Skupina se bude dlouhodobě pohybovat v nadmořských výškách kolem 4tis. m. n. m. a překonávat sedla přes 5tis metrů.

Ale začněme pěkně od začátku. Kdy celý projekt No Limits vznikl a co jej provází? Na začátku toho všeho byla myšlenka. Myšlenka vyrazit na cestu do himálajských koutů a umožnit tuto cestu i lidem, kteří by za normálních podmínek na podobnou cestu ani nepomysleli. Začátkem tohoto roku jsem se setkal s Antonínem Kolářem, učitelem a vedoucím klubu cestovatelů v Plzni. Již po krátkém rozhovoru na téma Himálaj, bylo jasné, že naše další kroky budou putovat společně. Klub cestovatelů zaštituje program DofE - Cena vévody z Edinburghu. Jedná se o vzdělávací program, který mladým lidem od 14 do dovršení 25 let umožňuje rozvíjet své dovednosti a aktivně využívat volný čas. Program DofE je součástí celosvětové prestižní Mezinárodní ceny vévody z Edinburghu a už od roku 1956 podporuje v desítkách zemí po celém světě mladé lidi napříč společností na cestě k jejich samostatnosti, sebevědomí, budoucímu uplatnění i sociálnímu cítění.

Když jsem Antonínovi sdělil záměr připravované cesty do oblasti Ladaku s hendikepovanými, okamžitě v tom viděl příležitost pro studenty a plnění jejich úkolů v rámci programu DofE. Slovo dalo slovo a nabídli jsme tuto možnost studentům. Přihlásilo se celkem deset aktivních studentů, (profily všech členů můžete najít na www.nolimitshimalaya.blogspot.com) Ti se od února tohoto roku připravovali a procházeli náročným výcvikem do těchto podmínek. Základem bylo účastníky naučit dovednosti potřebné k bezpečnému pohybu a pobytu ve vysokohorském terénu, kulturním rozdílnostem a psychologické průpravě. Výcvik se netýkal jen běžných úkonů v průběhu treku, ale účastníci si prošli též speciální zdravotnickou průpravou a v neposlední řadě okusili a trénovali lanové techniky použitelné při řešení nouzových situací, transportech a pohybu v lezeckém terénu. Předodjezdové přípravy také zahrnovaly neméně důležité činnosti v oblasti fundrisingu, propagace a shánění finančních prostředků a vybavení. Spříznění a podporu jsme našli v plzeňské firmě outdorového vybavení Hannah. Díky jejímu Hannah grantu jsme mohli dovybavit skupinu potřebným kempingovým a trekovým vybavením do těchto náročných podmínek. Od února bylo též jasno, že s námi pojede a tým rozšíří Jan Krauskopf, který je ochrnutý po nehodě na motocyklu. I přes svůj hendikep žije aktivní život, jak v oblasti společenské, tak sportovní (účastník Stardance, cyklomaratonů, preventivní přednášky pro školy apod.) Pro něj tato cesta značně převyšuje vše na co byl doposud zvyklý. Jako podpůrný tým naše řady doplnili ještě Hana Melicharová, fyzioterapeutka a zdravotnice ze sdružení Paraple, Jan Sedlák, který se nabídl jako asistent Honzy a v neposlední řadě Andrea Fleissegová, kameramanka expedice a tvůrce vznikajícího dokumentárního filmu o této cestě.

Nacházíme se v Lehu, správním městě Ladaku. První dny v této oblasti jsou ve znamení aklimatizace. Většina účastníků si pozvolna přivyká na prudkou změnu nadmořské výšky. Díky dobré přípravě, informovanosti a prevenci, nebyly žádné těžké příznaky a projevy výškové nemoci. Zatím jsme také jen ve výšce 3600 m. n. m. Aklimatizace probíhá v duchu krátkých výletů, poznávání zdejší kultury a procházení budhistických klášterů. Honza se svým vozíkem zjišťuje, že zdejší kraj opravdu není bezbariérový. Jako na požádání je v den příletu celé skupiny v nedalekém klášteru v Tiksey, přítomný duchovní představitel Tibetu, Jeho Svátost Dalajláma. Proto první kroky naší skupiny směřují právě tam. Po protlačení se davy téměř až k němu jsme zastavení ochrankou a požádání o udržení minimální vzdálenosti. škoda, už to vypadalo že mu budeme sedět téměř na klíně. A tak naše komunikace probíhá alespoň na dálku máváním a vzájemnými úsměvy. Po několika dnech v hlavním městě Lehu nastupujeme do pronajatého autobusu, a odjíždíme do místa našich dalších záměrů a působení, Zanskaru. Cestou zastavujeme na významných místech, jako je klášter Lamayru, poutní místo, kde pobýval významný duchovní učitel Marpa i jeho žák Milarepa. Osobně musím říci, že jsou opravdu magické. Ve skalním terénu zasazené hliněné budovy, obklopené posvátnými Čorteny, množstvím vlaječek a dalších symbolů budhismu. Místo jako toto vám vezme slova i dech, nejen díky nadmořské výšce, ve které se nacházíte, ale také svojí tajuplnou krásou. S pohledem přes údolí na protilehlé pestrobarevné svahy, skály a sutě se zaposloucháváme do magického ticha, narušovaného jen jemným zvukem třepotajících se praporků a občasným vrzáním modlitebních mlýnků.

Jednou z významných zastávek na cestě do Zanskaru, byla škola v Mulbekhu, podporovaná již několik let českým sdružením Brontosauři v Himálajích. Ve zdejší škole jsme společně přečkali noc a měli možnost pohovořit jak s dobrovolníky z naší vlasti, tak s místními učiteli. Následující den pokračujeme do Zanskaru. Nikdo netušil, že silnice bude v tak dezolátním stavu a přibližně 260 km úsek nám zabere kolem 16 hodin jízdy. Vytřásání těla z duše dalekosáhle předčilo jízdu z Prahy do Brna po D1. Některé úseky připomínali spíše koryto řeky než silnici první třídy. V nočních hodinách dorážíme do Padumu, hlavního města Zanskaru. Některé členy skupiny šestnáctihodinové natřásání v autobusu vykolejilo natolik, že jsme následující den museli prohlásit jako odpočinkový. Po dni odpočinku studenti plni sil za rozbřesku vstávají. Vyrážejí splnit svůj závazek vůči programu DofE, tedy na ostrou 4 denní expedici. V rámci této expedice prochází trek údolím podél řeky Zanskar, odkázání jen na sebe, vlastní zdroje a svoji skupinu. Podmínkou splnění je například povinnost pohybovat se vlastní silou, nevyužívat žádné místní dopravní prostředky, nést si vše potřebné a minimálně jednou denně si zhotovit teplé jídlo. Coby hodnotitel DofE expedic, každý den skupinu potkávám a hovořím s nimi o průběhu jejich dne. Je krásné pozorovat jak se vám studenti před očima mění. Pomíjím všudypřítomný prach a špínu nabalující se na jejich oblečení a tváře, kdy více a více se podobají místním obyvatelům. Nové oblečení získává patinu „použitosti“ a během několika dní stárne o několik let. Významnějšími změnami pro mě důležité zaznamenávat na jednotlivých studentech, jsou změny v přístupech, otvírání a vyplouvání jejich osobností, vzrůstající sebedůvěra, schopnost přizpůsobit se jak okolí tak vlastnímu nepohodlí. V průběhu těchto dní si prošli různými podmínkami, od procházení vyprahlé horské pouště, písečné bouře, přívalového deště a bouře i přes chladné noci s teplotami kolem 5 stupňů. Každá ze skupin si zvolila každodenní aktivity, a výsledkem jejich práce bude závěrečný výstup, který budou prezentovat v rámci programu DofE. Jedna skupina se zaměřila na seznamování se s kláštery, dokumentaci architektury a života v nich. Druhá nasbírala v průběhu cesty příběhy a sepisovala osudy lidí, které potkali cestou v různých vesnicích. Zakončení této studentské expedice proběhlo ve vesnici Chillingskyd. Oficiálně ukončujeme ostrou expedici studentů a společně přejíždíme na korbě náklaďáku směrem do 30 km vzdáleného Padumu.

Skupina s Honzou se mezitím přesunula na začátek našeho dalšího treku. Zde na nás v táboře u vesnice Emmu čekají. Odtud vyrazíme na cestu do Darchy přes 5100 m vysoké sedlo Shingola. Honza zde odloží vozík a jeho nohy nahradí kůň. Ráno 20. srpna je konečně celá skupina pohromadě. Shledáváme se s našimi koňáky a jejich koňmi, kteří nás budou provázet a starat se o náš proviant. První zprávy od koňáků nejsou pro náš tým příliš přívětivé. Minulý rok zde byla velká povodeň která zničila většinu cest a mostů. Nyní jsou přes řeku natažené provizorní visuté mosty, po kterých kůň ani Honza neprojede. Navíc nové cesty, které vznikly ve strmých svazích nad řekou jsou uzpůsobené pro koně s nákladem, ale velice riskantní pro jezdce. Domlouváme se tedy, že vyrazíme na průzkum terénu a zjistíme, jak se situace skutečně má. Informace od místních se totiž liší, jak podle denní doby, tak podle nálady dotazovaných. Scházíme k řece a připravujeme se k překonání první větší překážky naší cesty. Visutý most zhotovený z ocelových lan a podlaha mostu poskládaná z volně položených klacků a větších kusů kamení. Pod tímto provizorním mostem se valí 50 m široká řeka Zanskar, která má po předchozích deštích nadmíru vody. Prohlížím most, koukám z něj do proudu až se mi zatočí hlava. Je poměrně vratký a pád z něho do rozbouřené řeky znamená jediné. Vytahujeme lana a lezecký materiál a budujeme jistící lano nad mostem. Během dvaceti minut s pomocí jednoduchého kladkostroje máme podporu, při této zkoušce morálku. První jedinci přecházejí na druhou stranu. Řeka burácí a kapky z peřejí vystřikují, jako by se snažili pro nás šáhnout až na lávku. Několik účastníků mělo ve střední části problém s rovnováhou a způsobilo to několika přihlížejícím lidem zastavení dechu na několik vteřin. Nakonec to všichni zvládají a bezpečně se dostáváme na druhou stranu. Zde si koňáci naložili koně naší bagáží a společně jsme vyrazili k 15 km vzdálenému kempu v Yal. Naše nové batohy od Hannahu projdou při této cestě náročnou zatěžkávající zkouškou. Již po prvním dni je patrné na některých ochranných obalech batohu značné opotřebení. Honzu s jedním studentem a Hankou necháváme v táboře a při stoupání v protilehlém svahu vidíme na okraji tábořiště smutně sedícího Honzu a jeho dva parťáky. Zvláštní pocit prochází našimi těly a prostupuje nás smutek. Dnes večer nebo zítra ráno se však vrátíme s aktuálními informacemi o stavu cesty a budeme postupovat podle možností společně dále. Procházíme strmými svahy a skalnatými kaňony ve výšce kolem 40 m nad řekou. Chodník se nám občas ztrácí pod nohami a do prázdného prostoru pod námi se s hlukem řítí kamení. Každým dalším krokem si uvědomujeme, že koňáci měli pravdu a tato cesta pro Honzu na koni je spíše ruskou ruletou než vhodným transportem. Zaznamenávám do navigace nebezpečné úseky, kde bychom Honzu museli transportovat jiným způsobem než na koni a končím u čísla 30. Zjišťuji, že v rámci vybavení a časových dispozic, není reálné ho dopravit touto cestou. Ještě toho večera smutně probíráme tuto skutečnost v kempu s přítomným týmem. Dáváme hlasovat. Výsledek dal jednohlasně za pravdu, že to je příliš riskantní. Takovým pro nás varovným znamením byla čerstvá mrtvola koně, kterou jsme míjeli na břehu řeky hluboko ve srázu pod pěšinou. Sice jsme zvolili název No Limits, ale neznamená to že nerespektujeme limity. Posouváme limity tvořené v naší hlavě, individuální limity a limity skupiny, ale jen v rámci bezpečnosti a zdravého rozumu. A tak jsme následujícího dne došli se špatnou zprávou zpět do tábora v Emmu. Cesta je na obou stranách břehu v desolátním stavu a příliš nebezpečná pro jízdu na koni. Hledáme společně řešení nastalé situace. Honza a ostatní chtějí dosáhnout Shingoly a proto nakonec volíme variantu přejezdu vozem na druhý konec treku a setkáme se s nimi před Shingolou z druhé strany. Podle informací tamní trasa je bezpečná. Skupina studentů tam dojde po svých několikadenním trekem přes Kargyak. Prověříme cestu a připravíme postup.

Naše setkání bylo stanoveno v Ramjak na 26.srpna. Skupina trekařů vyráží a cestou plánují zastávku v Kargyaku ve zdejší Sluneční škole, českém projektu, fungujícím již přes osm let. Díky domluvě s českými dobrovolníky a sdružením organizujícím tento projekt, pobýváme ve škole a trávíme příjemné chvíle s místními studenty a učiteli. Ale čas nás tlačí jít dál, i přes to že by někteří členové skupiny raději zůstali v Kargyaku na pořád. Pokračujeme na místo zvané Lakang. S narůstající nadmořskou výškou a zkracující se vzdáleností od Shingoly, stále více a více někteří jedinci zpomalují krok a zkracuje se jim dech. Po pěti dnech na cestě spočíváme na sedle Shingola pass. Euforie a radost, která nás provází, je tlumená pocitem, že nejsme kompletní. Sestupujeme tedy na druhou stranu hory ShingoRi a dorážíme na určené místo přesně v dobu, kdy přijíždí Honza a jeho tým. Budujeme náš základní tábor a domlouváme výstup na další den. Několik členů musí kvůli zdravotnímu stavu upustit od tohoto vyvrcholení naší snahy. Zdravotník se potkává s případy od celkového fyzického vysílení, až po zničené nohy v důsledku pochodu. Například Milan si v důsledku zanedbání puchýře a mokrých bot odstranil kůži z celé paty. V devět hodin ráno následujícího dne přistavujeme koně a děláme testovací jízdy s naším vlastním dovezeným hypnoterapeutickým vybavením. Honza si spokojeně přikyvuje ze hřbetu koně. Tak tohle by šlo. Vyrážíme tedy vzhůru. Údolí, kterým kráčíme, se postupně s nabývající výškou otevírá. Skýtá se nám pohled na měsíční krajinu s věčným sněhem a nehostinnými vrcholky hor. Několikrát nám zkříží cestu říční tok vzniklý v důsledku nočního deště. Honza na koni si vody ani nevšimne, avšak zbytek týmu to pocítil znatelně. Obzvláště Lenka, která po uklouznutí na kamení padá do vody a je kompletně mokrá. Okamžitě vyndáváme náhradní kusy oblečení. Teplota vzduchu v této výšce se blíží k nule a studený vítr pocitově teplotu ještě snižuje. Pomáháme překonat tuto nepříjemnost a společně pokračujeme jako tým poslední stovky metrů k našemu vrcholu. Před námi se objevuje několik čortenů vyskládaných z kamení a ověšených spoustou tibetských modlitebních vlaječek. Se zvláštním pocitem smutku, štěstí, radosti a se slzami na krajíčku docházíme k nejvyššímu bodu. Na hodinkách naskakuje výška 5100 m. n. m. Koukám na Honzu. Ze hřbetu koně má výtečný výhled na okolní krásy. V tichosti a s pocitem štěstí prožívá naplno tento okamžik a jako by se snažil vrýt do paměti každý kousek kamínku, skalního záhybu, oblaku na obloze. V tichosti a s pokorou sledujeme okolí a prožíváme tuto chvíli. Setkáváme se s Honzou očima a ani nemusíme mluvit. “Stálo to za to” zní v našich hlavách. Těžké mraky nacucané vodou nás upozorňují, že nejsme stále u cíle. Náš cíl je až v bezpečí základního tábora. Vydáváme se na cestu zpět. Opět přecházíme několik rozvodněných toků a v druhé části naší návratové cesty se spouští lehký, avšak vytrvalý déšť. V tu chvíli oceňuji membránu pokrývající moji kůži. Myslím na ty, kteří si v rámci úspory váhy, vzali jen lehké oblečení a nečekali dešťové přeháňky. Po několika hodinách tohoto mrholení jsou na kost promočení. Dorážíme zpět do tábora kolem 6. hodiny večerní, těsně před soumrakem. Honza z koně, promrzlý na kost, vlézá za pomoci týmu rovnou do spacáku. Všichni jsou hodně unavení, ale spokojení. Podařilo se to co jsme si vytyčili a bezpečně se všichni dostali až na konec cesty.

Vracíme se zpět do Lehu, odkud nám za několik dní letí letadlo zpět k domovům. Všichni pociťují fyzickou únavu po necelých čtyřech týdnech putování po těchto nehostinných končinách. Tento čas v nás probudil pocity sounáležitosti, propojení, vděčnosti. Změnil vnímání hodnot a ukázal nové pohledy na svět kolem nás. Tato poučení a zkušenosti se těžko předávají slovně, ty se musí prožít. Proto každý z účastníků, když se ho zeptáte co tato cesta dala, zhluboka se nadechne, usměje a napije se čaje. Jinou odpověď nečekejte.

Cesta je cíl. Navštívili jsme oblasti a kultury existující na hranici lidského komfortu. Místa jež svojí velikostí, rozsáhlostí a nádherou umlčují naši mysl a dovedou nás k tichému úžasu a pokoře. Místní obyvatelé žijící na hranici chudoby, bojující s nelítostnou přírodou vysokých hor o každý kousek země a obživy z ní. Materiální svět ustupuje tomu duchovnímu. Inspirace pro život je v těchto místech veliká.