Příběh, o který bych se s vámi chtěla podělit, začíná jednou nenápadnou myšlenkou. Ani nevím, kde se vlastně vzala. Našla si skulinku v mojí hlavě, proplížila se dovnitř. Usadila se tam a už neodešla. Co takhle někam vyrazit? Někam, kde jsem ještě nikdy nebyla. Vidět místa, která znám jen z fotografií. Potkat nové lidi. Jít naproti novým výzvám. Někam daleko. Pryč.
Teď!
Ale kam? A kdy? A jak? Na začátku svého rozhodování jsme měla takových otázek plno. Je tolik míst, které můžete navštívit. V jednom jsem ale přece jen měla jasno. Chtěla jsem svou cestu využít tak, aby mi dávala smysl. A právě tento smysl jsem viděla v práci dobrovolníka.
Mým cílem tedy bylo dostat se do vesničky jménem Siurung, která leží zachumlaná v rýžových políčkách v podhůří Himaláje ve výšce 1854 m. n. m. V místní škole jsem se měla přidat k učitelům a podílet se na výuce angličtiny.
A tak jsem se na počátku září ocitla na letišti v Káthmándú, hlavním městě Nepálu. Což je trošku ironické, protože Asie mě nikdy příliš nelákala. Vždycky jsem snila o střední nebo jižní Americe, o tom, jak někde na záchranné stanici na Costa Rice budu krmit malé lenochody. Jsou to úžasná stvoření. Ale moje cesta mě nakonec zavedla úplně jinam. A jsem za to ráda.
Před odjezdem jsem dělala, co jsem mohla, abych se na to velké dobrodružství dobře připravila. Byla to moje první zkušenost s cestováním mimo Evropu, bez přátel nebo rodiny. Prohlížela jsem průvodce, mluvila s cestovateli, četla knížky, sledovala filmy. Kamarád, který si právě teď užívá své roční dobrodružství v Japonsku se mě před svým odjezdem snažil podpořit. „No já teda nevím. To bude asi dost hustý, jestli jsi ještě nikdy nebyla v Asii. Možná to bude trochu šok. Ale neboj, to dáš!“ prohlásil jednoho dne. Ale když jsem nakonec toho brzkého rána vystoupila z letadla, stejně bylo všechno úplně jiné, než jsem čekala. Ale ne horší. Naopak. Přistání předcházel moment, na který jen tak nezapomenu. Do Káthmándú jsem totiž přilétala kolem šesté ráno, nový den se teprve rodil. Daleko na horizontu byla vidět barikáda mraků. Alespoň jsem si původně myslela, že jsou to mraky. Jenže nebyly. Jak jsme se přibližovali, najednou jsem pochopila. Opravdu to nebyly to mraky. Byl to Himálaj. V celé své majestátnosti se růžověl na obzoru. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Je to jeden z nepopsatelných okamžiků, které jsem v Nepálu prožila. Jen jsem zírala z okénka a hlavou se mi honilo tisíc myšlenek. Tak jsem tady!
A poté samotné Káthmándú. Lidé, květiny, letmé úsměvy, prach, zmatená doprava, pán na kole s paletou plnou vajec, těžké zvony, radostné barvy. Na každém rohu najdete chrám, nebo alespoň malou stúpu. Mezi křivolakými uličkami se snadno ztratíte. Všude vládne zdánlivý chaos. Mezi auty se proplétají chodci, jezdci na motorkách i rikši. Hejna holubů prolétají nad střechami nízkých domků. Někteří holubi samotáři prostě jen tak posedávají na ohromných klubíčkách drátů elektrického vedení. Všechno to ale kupodivu funguje. Musím se přiznat, že svým způsobem se mi ulevilo, když jsem z hlavního města vyrazila do hor.
Po šesti hodinách dobrodružné jízdy cestami necestami minibusem jsem skončila v Besisaharu, posledním velkém městě, odkud dál vyráží už jen džípy. Ani džípem jsem se ale daleko nedostala. Přišel totiž vydatný déšť, který ještě zbyl z monzunového období a všem trekařům a dobrodruhům na dlouho zkomplikoval přístup k horským vesničkám. Na řízení v takových podmínkách si netroufli ani zkušení řidiči džípů, a tak mi nezbylo než jít pěšky. Už jen ta pěší túra k Siurungu, pro mě byla velikou výzvou. Když jsem s rodinou, u které jsme bydlela, za tmy došla k našemu domku, čekala na nás teplá káva s kardamomem. Zážitky z toho večera mám trošku v mlze, za což mohla nejspíš únava. Ovšem moc dobře si pamatuji, jak mi kdosi v přítmí hliněné kuchyňky řekl, že jsem si vybrala správné místo a že lidé, kteří tu žijí, mají velká srdce.
Další necelé čtyři týdny, které jsem v Siurungu prožila, mi daly víc, než jsem si dokázala představit.
Je pravdou, že prvních pár dní si moje tělo muselo zvyknout na náhlou změnu nadmořské výšky a na jinou stravu. I ve škole jsem ze začátku byla trochu rozpačitá. Všechno ale chtělo jen čas. Nepálské děti jsou opravdu krásné. A je jedno, jestli zrovna mají školní uniformu nebo domácí oblečení. Jsou také velmi stydlivé a člověk si musí získat jejich důvěru. Mně se nejlépe osvědčilo hraní pexesa, které děti měly opravdu rády. Vůbec nevadí, že někteří nepochopili systém hry, stačilo jen pozorovat jejich radost, když po překotném hledání našli správnou dvojici ke své kartičce.
To, co pro mě bylo z celého měsíce nejkrásnější, jsou pocity pravé, čisté, obyčejné radosti, které jsem v Siurungu zažila díky průzračné obyčejnosti každodenního života v horské vesničce. Stačilo třeba jen posedět na kamenné zídce se sladkým čajem v ruce a pozorovat, jak vycházející slunce maluje protější štít hory Manaslu do růžova. Nebo poslouchat radostný křik dětí o přestávce. Slyšet veselá „Namasté“ při svém příchodu do školy. Nebo si prostě jen tak s někým povídat.
To jsem si takhle ráno povídala s jedním z učitelů, Rameshem. Říkal, že se dnes chystají jít na vrcholek Khilabu dada, vysoký asi 3000 m. n. m. Ptal se, jestli nechci jít s nimi. Chvíli jsem váhala. Opravdu nejsem žádný velký sportovec a nebyla jsem si jistá, zda výlet nebude nad mé síly. Nakonec jsem souhlasila. Výstup byl pro mě velmi fyzicky náročný, ale pocit, když jsem se konečně vyškrábala nahoru, stál za to. Když jsme potom sestupovali dolů a cestou sbírali bambusové výhonky k večeři, zastavili jsme se u pastýře, abychom nabrali síly. Slunce už pomalu zapadalo a my jsme tam jen tak seděli a popíjeli teplé mléko. Například právě to byla chvíle, kdy jsem zažívala opravdový pocit štěstí a radosti.
Kdybych měla vyjmenovat všechno, co mi tohle dobrodružství přineslo, jistě bych vás začala nudit. Musím ale zmínit sebedůvěru, kterou jsem cestou získala. A také odvahu, která mi přinesla mnoho krásných zážitků, když jsem se konečně přestala bát. A přátele, kteří navždycky zůstanou v mém srdci. Člověk v takových místech, jako je vesnička v podhůří Himálaje, jakoby najednou celý rozkvete.
Proč to ale všechno vyprávím? Chtěla jsem sdělit vám všem, kteří tenhle článek čtete, že pokud chcete někam vyrazit, opravdu není čeho se bát. Vždycky jsem vzhlížela k lidem, kteří podnikli nějakou cestu do míst, o kterých jiní jen sní. Představa, že jednou udělám něco podobného pro mě byla velmi vzdálená. Ale stačil jen jeden odvážný krůček a bylo to. Věřím, že i vy najdete odvahu k takovému krůčku. Stačí jen věřit sám sobě. Tomu, že vás cesta zavede tam, kam má.
